Jarmila - Jak Alenka v říši divů


Jmenuji se Jarmila Kapsiová, mám 56 let a jsem učitelkou v mateřské škole.

V roce 2005, v mých 42 letech, se stalo něco neuvěřitelného, co od základů změnilo můj dosavadní život. Co to bylo? Uslyšela jsem evangelium - DOBROU ZPRÁVU!! Uslyšela jsem, že Ježíš mě miluje tak hodně, že za mě položil svůj život. On zemřel, abych já mohla žít. Vzal na sebe všechny moje hříchy, nepravosti, choroby, prokletí. Předtím jsem si myslela, že jsem věřící, protože jsem chodila do kostela a něco už jsem o víře přece slyšela. Ale najednou jsem to pochopila. Ježíš vzal moje hříchy, moje viny, moje tresty, moje prokletí a přibil to na kříž. Vlastně šel na smrt místo mě. WOW! Abych já mohla žít plnohodnotný život bez viny a bez potrestání. Jak velká láska ke mně! To je vlastně ta milost! Zasloužím si smrt, ale dostávám milost! Potrestaný je už někdo jiný -  JEŽÍŠ. Super plán. Zjišťuji, že Bůh je FAKT DOBRÝ!! On mě miluje! Ta Jeho velká láska ve mně vzbudila obdiv. Vděčnost a touhu víc se o Něm dozvědět. Je psáno, že kdo uvěří ve svém srdci, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých a vyzná svými ústy, že Ježíš je Pán, bude spasen.

 Já jsem najednou tomu všemu uvěřila, a tak jsem poprosila Ježíše, aby se stal mým Pánem. Pocit radosti, svobody a volnosti jakoby se nastěhoval do mého nitra. Pak jsem si v Bibli O MÉ NOVÉ IDENTITĚ přečetla toto: ,,Co bylo staré, pominulo, hle - vše je tu nové! Stala jsem se novým stvořením v Kristu Ježíši." Od tohoto momentu uběhlo 13 let a radost, svoboda a volnost mě neopouštějí. Jsou ve mně. Boží Slovo říká, že když poznáme pravdu, ta nás osvobodí. Když jsem kdysi dávno pozorovala lidi a svět okolo, často jsem si kladla otázku, jak je to s tou pravdou. Připadalo mi, že kolik je lidí, tolik je pravd. Každý má svou pravdu. Ale to mi trochu nahánělo hrůzu. Teď už vím, že pravda je jenom jedna. Boží Slovo je pravda. Ježíš je pravda. Ježíš to sám o sobě řekl:,,Já jsem ta Cesta, Pravda a Život." A to opravdu osvobozuje. Nikdo nemá pravdu. Jenom Bůh má pravdu. A to se mi moc líbí. Já se mohu ztotožnit s Pravdou!

Před rokem 2005, kdy jsem ještě nevěděla nic o dobré zprávě, naše rodina nežila hezky. Byla vlastně rozbitá. Máme velký dům, když se někomu něco stalo, zalezl si do svého pokoje a tam plakal, já s manželem jsme se skoro denně hádali, manžel byl skoro každý den pod vlivem alkoholu, často docházelo i na fyzické násilí, já nešťastná, zhrzená, zklamaná, unavená - máme 4 děti - no hotové peklo.

Když jsem si uvědomila, že staré pominulo, žiji jak Alenka v říši divů. Můj život se začal nadpřirozeně měnit. Když jsem Ho poprosila, Bůh přišel a sám zpřeházel můj pomýlený žebříček hodnot. Najednou byl v mém životě na prvním místě a všechno v mém životě nabralo smysl.  že život s ním je lehký a milý, není těžký ani nudný. Narovnal mi zakřivenou páteř. Mému synovi uzdravil ekzém, vzal mu nadpřirozeně jeho notorické lhaní, zbavil ho častých dětských depresí, nedávno mé dceři nadpřirozeným způsobem upravil mléko, aby mohla kojit, vím, že se na Něho mohu absolutně spolehnout, protože se o nás stará. Je toho hodně, co pro nás udělal, dělá a ještě udělá. Vnesl do naší rodiny pokoj, lásku a radost. Manžel se sice odstěhoval k jiné ženě, ale já jsem si jistá, že si všímá té atmosféry klidu a pokoje, která u nás teď vládne.

Bože, děkuji Ti.


              Irena 

K víře v Boha jsem byla vedená od dětství a troufám si říct, že jsem nikdy nepochybovala o Jeho existenci. Můj život byl pod Boží ochranou díky modlitbám mé maminky. Ale teprve před několika lety jsem zatoužila blíže poznat Boží charakter. Tahle touha byla pro mě něco nového. Pamatuji si, jak se mě Bůh ptal slovy kněze, zda Ho chci lépe znát. Ten kněz mluvil o tom, že záleží pouze na nás, do jaké míry Boha známe, a že je nám dostupná možnost hledět Ježíši přímo do očí. Tahle představa mě nadchla a teprve nyní jsem byla odhodlaná přečíst Bibli. K jejímu lepšímu pochopení mi pomáhaly poslechy uznávaných učitelů Slova. Obraz Božího charakteru, který jsem měla na začátku, se změnil. S údivem sleduji, jak toto poznání proměňuje i mě samotnou. Dnes s jistotou vím, že Boha miluji a ochotně mu svěřuji každou oblast svého života. Chci být součástí Jeho plánů, chci jít cestou, kterou mi připravil, chci Ho mít ve svém životě stále víc a intimněji, chci, ať mě nadále proměňuje.

(1.Jan 3:2 - Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je)


                                        Lenka

"Neříkej, že jsi ještě dítě", odpověděl mi Hospodin, "ale jdi, kam tě pošlu a říkej cokoli ti

přikážu. Neboj se jich, vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví Hospodin"

Jeremiáš 1:7-8

Už je to delší dobu, co jsem byla oslovena, ať sepíšu svoje svědectví. Dokonce mě postupem
času oslovilo více lidí, ale práce bylo stále dost a času málo, tak jsem se k tomu příliš
neměla. Nedávno jsem četla Bibli a velmi se mě dotkl verš v Jeremiášovi (výše). Vnímám, že
Bůh mě takto napomínal a povzbuzoval, abych konečně začala psát.
Moje dětství bylo hodně rozpolcené, maminka mě velmi milovala. Vždy mi říkala, že jsem
milá, krásná a chytrá, ať se nikdy před nikým neponižuji a nad nikým nepovyšuji. Bylo těžké přijmout to protože jsem viděla, jak se ona sama nechá ponižovat mým otcem.

Z jeho strany jsem necítila lásku, podporu ani zájem. Ve škole mě šikanovali a brzy jsem se stala dívkou, která se nedokázala svěřit se svými pocity ani mámě ani nikomu jinému. V mých
14 letech se rodiče rozvedli, což pro mě bylo fajn, protože doma už nebyl křik ani napjatá
atmosféra. Maminka se více věnovala mladší sestře, která na rozdíl ode mě potřebovala
pomáhat s učením. To způsobilo, že jsem se před ní ještě více uzavřela. 

Pak přišla na řadu moje první láska. Byl to moc fajn kluk, ale zapletl se s pervitinem. Sledovala jsem na něm a na našich kamarádech, jak jsou pod vlive drog otevření a veselí, kolik mají ke všemu energie netrvalo dlouho a vyklíčila ve mně touha zkusit to také. A tak jsem před 15 rokem poprvé užila pervitin a hned nitrožilně. Poprvé a ještě nějakou dobu poté to byla opravdu pecka. Najednou jsem se bez problému dokázala svěřit s čímkoli, všechen smutek, nejistota, bolest, zklamání ze mě vyplynuli jako řeka a mě bylo tak nádherně. Byl to fajn obchod, jednoduše si koupit pocit sebejistoty a pohodlí. Asi rok jsem brala jen víkendově, ale když jsem nastoupila na střední školu, začala jsem nad tím ztrácet kontrolu. Už to nebyla jen zábava na víkend,začala jsem to opravdu potřebovat...víc a častěji ... V té době můj dědeček utrpěl mozkovou příhodu a zůstal ležákem a poprvé se mě v mém životě dotkla smrt, když kamarád spáchal sebevraždu. Můj kluk utrpěl nehodu, při které mu kamion urval patu. Dlouho ležel v nemocnici, a když se vrátil, brzy se se mnou rozešel. A já z toho všeho vinila Boha. Velmi nahlas jsem ho proklínala a rozhodla jsem se, že ho ve svém životě nechci.

Na střední bylo najednou všechno jinak, byla jsem jediná holka ve třídě a prvák jsem si
doslova protrpěla. Závislost si mě začala rychle podmaňovat. Zanedbávala jsem školní
docházku a fetovala i přes týden. Často jsem zůstávala s podobně smýšlejícími na ulici a na
různých squatech. Doma jsem takřka nebyla. Ve třetím ročníku jsem se na školu vykašlala
úplně. Poznala jsem pár vařičů a brzy si jejich umění tak nějak mlčky osvojila. Pak přišla
opravdu šílená doba, kdy jsem fetovala téměř každý den. Už to nebylo ani trochu osvobozující
ba právě naopak. Všechno se točilo kolem dávky, bez ní jsem leckdy nebyla ani schopná vstát.
Ten fajn obchod jak jsem to na začátku vnímala, se stal otroctvím. A přesto si má mysl pevně
držela, že je to způsob jak se vyřeší všechna moje trápení, samota, bolest.... Život byl jen o
tom sehnat peníze na chemikálie a prášky, aby se mohlo uvařit, nebo alespoň peníze na
dávku. Kradla jsem v obchodech i na ulici a kradené věci prodávala do zastaváren a podobně.
Občas mě chytli a tak jsem si nasekala první dluhy na pokutách. A další pak na zdravotním
pojištění, které jsem neplatila.
Ve 20ti letech jsem otěhotněla. První tři měsíce jsem si toho ani nevšimla, další tři měsíce
jsem se prala s myšlenkou na dítě i s příznaky svého těhotenství. Teprve v šestém měsíci jsem
zašla k lékaři. Snažila jsem se svou závislost omezit a přestala jsem brát každý den, nicméně
trvalo ještě dva měsíce, než jsem přestala úplně.

 Když se malý narodil, byl to pro mě veliký
zlom. Chtěla jsem kvůli němu změnu. V porodnici jsem si všimla kříže, který tam na chodbě
vysel. Nevěděla jsem nic o Kristu ani o tom co pro mě udělal. Byl pro mě jen historickou osobou.  Nicméně jsem cítila vděčnost Bohu, vděčnost za své dítě,
které bylo zdravé a bez abstinenčních příznaků. Nebylo lehké začít žít jinak, a ani se mi to
nepovedlo. Když bylo synkovi 9 měsíců zrelapsovala jsem a v jeho 14 měsících jsem ho svěřila
do péče rodičů partnera. Po dalším půlroce jsem znovu otěhotněla. Tentokrát jsem svůj stav
zjistila ve 3 měsíci a ze dne na den jsem přestala užívat. Šla jsem se ubytovat na armádu spásy
a začala pracovat na změně svého životního stylu. Ještě než se moje dcerka narodila, měli
jsme pronajatý byt. Po nějaké době mi vrátili syna. Všechno bylo celkem fajn, byla
jsem s dětmi doma, splácela dluhy a snažila se žít zdravě. Do doby než si můj partner začal
stěžovat, že náš sexuální život za moc nestojí a že by bylo fajn si ho trochu oživit. Zastával
názor, že s pervitinem je to mnohem zajímavější. Můj život byl tehdy hodně formován
pokrytectvím. Na jedné straně nás farář připravoval na manželství a mě i na křest na druhou
stranu jsem opět občasně brala pervitin. Z občasně se však brzy stalo pravidelně.. Dokonce ve
svůj svatební den jsem byla zfetovaná. Do vztahu se vetřelo násilí a nevěra. Netrvalo dlouho a
nedokázala jsem unést lži a přetvářku před okolím a tři měsíce po svatbě jsem utekla. Děti
zůstali s partnerem a já 5 měsíců žila po toxi bytech. Pak jsem se rozhodla odejít do komunity.
Po 2měsících jsem byla oslovena, zda bych byla ochotná přejít do komunity pro maminky
s dětmi, protože partner se o děti přestal starat a fetoval. Hned jsem s tím souhlasila. V této
komunitě jsem přes jinou klientku poznala velmi "vzácné lidi". Tito lidé měli osobní vztah
s Bohem, bylo to to, co mi dosud chybělo.. uviděla jsem, že mají živého Boha. Když se ohlédnu
do této doby, vidím, jak právě zde se do mě zasévala první semínka víry. Nicméně po necelých
dvou letech jsem se vrátila ke svému manželovi. Odstěhovala jsem se za ním i s dětmi do
Prahy. Pro něj byl Bůh jen v neděli v kostele a projevy osobního vztahu s Bohem považoval za
nesmysl. A já tak brzy Boha opustila také. Po několika letech jsem opustila i manžela..
s rozbitým nosem, bez bot a opět naplno v závislosti jsem skončila na ulici. Smutný příběh
pokračoval a závislost mě už po několikáté obírala o hodnotu života, děti, i mě samou. A já ji
nechávala, protože zároveň mi dávala i zapomenout. Poznala jsem jednoho muže, který mě
vzal k sobě, nebylo to nic moc jen maringotka, ale byla tam elektřina a teplá voda a cítila
jsem se po dlouhé době v bezpečí. Zamilovala jsem si ho a brzy na to jsem otěhotněla.
V osmém měsíci těhotenství jsem se dostala do okamžiku, který navždy změnil nejen můj
život, ale hlavně mě samou. Seděla jsem v průjezdu plná zoufalství a volala na Boha: "Pane,
pomoz". Přišla mi zvláštní odpověď, ať zatelefonuji člověku na druhém konci republiky. Byl to
ten "vzácný člověk", kterého jsem kdysi poznala v komunitě pro maminky s dětmi. Zasmála
jsem se a začala se s Bohem přít, proč bych měla volat člověku, s kterým už dlouho nejsem
v kontaktu a navíc ve své situaci?? Znovu mi přišlo, ať mu zavolám, a já se vážně rozčílila:
"Bože to nemyslíš vážně, co on by mi asi mohl pomoci? Ale ty jsi velký Bůh tak udělej zázrak a
hned zítra budu v pořádku, získáme peníze i bydlení a přestanu fetovat..." Po třetí mi ale
přišla tichá výzva, ať zatelefonuji. Zamyslela jsem se a došlo mi, že já jsem ta, která přišla za
Bohem, protože si neví rady. V tu chvíli se na mě sesypalo tisíc pochybností a výčitek, přesto
jsem vytočila telefonní číslo. "Ahoj Rudku, tady je Lenka. Já jsem v 8měsíci těhotenství,
nemám peníze ani doklady a každý den fetuji... prosím, mohl by jsi pro mě přijet do Prahy a
někam mě odvést?" Kupodivu se mi dostalo odpovědi, že tedy přijedou, ale až za pár dní.
Poděkovala jsem a položila telefon. Věděla jsem, že pár dní rozhodně nevydržím... Tiše jsem
vzhlédla k nebi a postěžovala si Bohu.. a pak jsem se vzdala. V tu chvíli zazvonil telefon, a
když jsem ho zvedla, hlas na druhé straně mi řekl, ať zůstanu kde jsem, že skončí v práci,
přibere svoji ženu a jedou pro mě. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale věděla jsem, že se mi děje
milost. Bůh radikálně vstoupil do mého života, protože jsem mu to dovolila. Uvěřila jsem mu
a on je od té chvíle se mnou. Druhý den večer jsem byla ubytovaná v azylovém domě pro
maminky s dětmi, měla jsem vyřízené všechny úřady i doklady a hlavně já sama jsem byla
proměněná. Cesta s ním mi najednou přišla tak přirozená, začala jsem ho poznávat velmi
důvěrně a od té doby není nic, co bych chtěla milovat víc než Boha. Stal se mým otcem a dal
mi hodnotu, v něm vím, kým jsem. To všechno mi dal zadarmo a postupem času mě ve všem
utvrzoval, tak aby to ve mně pevně zakořenilo. To bylo na začátku léta. V říjnu kdy jsem již
bydlela v malé garsonce za mnou a malým přijel jeho tatínek. Dala jsem mu ultimátum, buď
my, nebo drogy a vypadalo to, že si vybral. Do konce roku ale stejně jen spal, jedl a brblal.
Nejvíce brblal na moji víru. Důrazně mi opakoval stále dokola, že našeho syna k Bohu
nepovedu a rozčiloval se pokaždé, když jsem odcházela na modlitební nebo biblické skupinky,
na vyučování nebo shromáždění. Nic jsem si z něj ale nedělala. Naopak každý den příštího půl
roku jsem se za něj dlouho do noci modlila. Prosila jsem, aby se Bůh dotkl jeho srdce a
proměnil jej. Bůh se o nás tou dobou staral finančně, protože jediný kapitál byla moje
rodičovská a jiné dávky, a kromě nájmu, stravy a běžných potřeb bylo třeba zaplatit i hodně
dluhů, aby se nedostali do exekucí. A to bylo něco, co mého partnera udivovalo. Štědrost,
ochota a zájem. Za čas se dokonce rozhodl, že se mnou zajde i mezi ty mé křesťany... To vám
bylo pro mě utrpení, jak jsem se za jeho chování styděla. Nahlas, tak aby to nikdo
nepřeslechl, celé shromáždění zkritizoval. Nazval ho sektou a blázny, a při kázání tak hlasitě
chrápal, že ani já ani lidé kolem, jsme pastora neslyšeli. Přesto za ním na konci lidé chodili,
podávali mu ruce, žehnali mu a zvali ho i na příště. Jak moc jsem byla (a jsem) na tyto boží
děti hrdá.. Bylo vidět, že čím déle se to dělo, tím více o Bohu přemýšlel. A pak jsme byli na
Poslední kapce, což je akce na celý den plná svědectví o Božím jednání. Při evangelizačním
slovu jsem najednou cítila, jak Boží duch jedná s mým partnerem. Bylo úžasné sledovat práci
Ducha online ;) , partner jako by najednou vyrostl, oči mu zářili a nakonec na výzvu utíkal
mezi prvními. Přijal Pána a začal s ním v našem životě počítat. To byl pro mě nádherný Boží
dar, odpověď na ultimátum, které jsem si před Bohem stanovila nedávno před tím, že buď si
z něj učiní svého služebníka, nebo ať ho z mého života vyloučí. Byla jsem plná vděčnosti. Teď
už mi chyběly jen mé dvě starší děti. Jezdili za mnou a telefonovali jsme si, a velmi jsme toužili
být opět pohromadě. Tento boj o ně trval 3,5roku, a bez Boží přítomnosti bych to neustála.
Bez jeho milosti by jsme nemohli být pohromadě. Ale toto by bylo na samostatné svědectví.
Za těch pět let jsem s ním vybojovala spoustu bitev a za každé naše vítězství ale i prohru jsem
mu velmi vděčná. Cesta s ním není jednoduchá, Bůh totiž není automat na modlitby, ale je
plná lásky a péče, je přirozená a dobrodružná a za nic na světě bych ji nevyměnila. Jsem mu
vděčná za jeho přítomnost, za pomoc, podporu a přátelství i lásku. Také za lidi, kteří jsou jeho
dětmi a mými přáteli. Vděčná za nový život.